2. setkání „bez dětí a babiček“

Setkání „bez dětí a babiček“, jak mu říkáme, proběhlo 27.11. a je pro nás všechny, kteří chceme šířit myšlenky mezigeneračních potkávání. Potkalo se nás hodně, atmosféra byla milá a navzájem jsme se inspirovali, povídali, sdíleli a společně se podpořili. Ještě jednou děkujeme všem, kteří byli s námi MEZI NÁMI.

Jak viděla setkání Radka. Tak. Po běhu na metro, přebíhání při dvou přestupech a dobíhání na autobus, konečně sedím. Uf. Chvíli mi trvá, než se z té krkolomné cesty vydýchám a vytřepám. Postupně začínám přemítat, jaké pro mě ty poslední hodiny byly. Na setkání Mezi námi jsem byla úplně poprvé. Na webové stránky nadace jsem přišla čistě náhodou, když jsem na internetu hledala jednu písničku. To, že se mi jako první ve vyhledávači ukázal odkaz právě na tyto stránky, které byly sestaveny tak, aby je i nejlínější čtenář internetových vzkazů, za kterého se považuji, přečetl, považuji za něco jako znamení. Proletěla jsem v rychlosti hlavní stránku, zjistila, o čem se tam zhruba píše a zaujalo mě to natolik, že jsem rozklikla další lištu a o projektu se postupně dozvídala víc. Oslovilo mě to. I přesto, že raději spolupracuji s lidmi, které osobně znám a nerada vstupuji do cizích projektů sama. A stejně jsem se vlastně chystala i na mé první setkání Mezi námi. Sama. Byla jsem nervózní. Nevěděla jsem, jak bude večer vypadat a co se ode mě vůbec očekává, ale i tak jsem se rozhodla přijet. Nepřipravená, bez ničeho, ale jela jsem. Ještě jsem ani nevešla do místnosti, kde se shledání konalo, a chopila se mě žena, která mě  dotazem kdo jsem zaskočila natolik, že jsem skoro zapomněla, co tam dělám. Když jsem jí sdělila, koho že vlastně hledám, zavolala mi sympatickou paní, které jsem nebyla schopna vysvětlit, proč jsem si nechala přivést zrovna ji. Ta mě ale naštěstí okamžitě identifikovala a ujala se mě. Postupně mě začala seznamovat s různými lidmi a já se pomalu začala cítit jako malá součást velkého celku. Po úvodním slově začalo představování vybraných domovů a školek, které mluvily vesměs o jejich vlastních příkladech dobré praxe. Představili se i samotní členové komise, díky kterým jsem pochopila, kde a proč se celý nápad zrodil a jací lidé za tím vším stojí. Překvapilo mě především to, že se jednalo o lidi z byznysu, o kterých jsem se já, člověk pohybující se především ve světě neziskovém, domnívala, že je sociální projekty zajímají maximálně jednou ročně na firemním vánočním večírku. Do toho všeho se před námi objevil pán s holí a já jenom čekala na vysvětlení jeho role v tomto celém. Nijak mě nešokovalo, že přišel tímto způsobem, ani mě nijak výrazně neosvítila jeho řeč. Co si však z jeho vyprávění odnáším je energie a atmosféra, kterou dokázal rozšířit mezi ostatní. Jeho slova mi sice dávala smysl, ale ten jsem si pro sebe našla už dávno. Oslovil mě spíše způsob, jakým se nám snažil to celé předat, a já byla nakonec moc ráda, že k nám mluvil někdo, kdo nás donutil se na to celé podívat zase z tak trochu jiného úhlu. Musím se přiznat, že až po úplném vyslechnutí příběhů jednotlivých domovů a školek jsem se definitivně rozhodla, že to podobně zrealizuji i u nás a začala jsem si představovat, jak to bude asi tak vypadat v tom našem moravském domově pro seniory a zda to doopravdy přinese tolik radosti, jak jednotlivé dámy popisují. S tímto se na mě přivalila druhá vlna. Pochybnosti o tom, zda to tak doopravdy může fungovat, a jak reagovat v případě, že to celé dopadne fiaskem. Další uf. To je teda myšlenek na jednu hodinu. Naštěstí jsem je rozproudila výborným jídlem (mňam) a sklenkou vína. A v momentě, kdy už jsem si začínala říkat, že jíst a pít zadarmo sama v cizím prostoru je přesně to, co by člověk na prvním střetnutí asi dělat neměl, zachránila mě paní, která tuto celou věc řídí. Ještě, že tak. Už jsem plánovala stoupnout si nenápadně vedle nějaké skupinky a neslušně odposlouchávat, abych se dozvěděla peprnosti a příklady, jak to doopravdy funguje a chodí. Ta milá paní mě seznámila s dalšími důležitými články Mezi námi, lidmi, ženami, které celý projekt uvádějí v pohyb, a ty mi dokázaly odpovědět na to nejdůležitější. Na střípky mých obav a nejasností. A taky mi řekly jednu moc důležitou věc. „Dopadne to přesně podle toho, jaké lidi si pro spolupráci vybereš a jak ty sama se k tomu celému postavíš. .“ A potom? Pak už jsem neměla žádné dotazy. To bylo přesně to, co jsem si od dnešního večera toužila odnést. Čokoládové pralinky v dárkové taštičce a moudro na závěr. Tak mi držte palce. (Radka, 22)

2.12.2014