Archiv autora: Anna

Rozhlédnutí osmé

TRAMPOLÍNA

„Zase ta TRAMPOLÍNA!!!“ vyskočilo na mě na facebooku tento prázdninový měsíc již poněkolikáté. Příspěvky vypadají zhruba takto:
„Takový bo*del na dětském okruhu před nainstalováním trampolíny nikdy nebyl. Trampolína je plná výrostků, kteří tam dělají jen bo*del. Řvou, skákají (což je na trampolíně překvapivé) a malé děti na trampolínu díky nim nemohou. A nechávají po sobě všude odpadky!!! Ilona, maminka!“

„Bydlíme naproti dětskému okruhu. Od doby, kdy je tam trampolína je slyšet pořád hluk. Dnešní rodiče si děti neumí vychovat. Všechno jim dovolí, dnešní děti nic nemusí. Dřív nám seřezali p*del a bylo to. Jarka, babička“

„Tahle trampolína je vyloženě nerozumný nápad! Až někoho napadne na ní všelijak skákat, tak se na ní může pěkně zranit! Anna, sportovkyně „

„Mi na trampolíně normálně jen skáčem. Bordel tam neděláme. Dělají ho tam i dospělí a malý děti. Jo a koše na odpadky jsou furt plný a neni to často kam hodit! Johnny, žák 9.třídy“

(Potom jeden extra vtipný.) „Dnes jsem byl na okruhu a zpozoroval jsem na betonu fleky od vody. Viděl jsem též nějaký výrostky pít jistě alkoholický nápoj značky Matonni. Zakažte trampolínu. Zakažte puberťáky! Johnny, žák 9. třídy“
(Záměrně jsou příspěvky a jména autorsky poupravena!)

Pod příspěvky se následně rozvíjejí diskuse dlouhé jak toaletní papír. Tyto diskuse mají dva společné jmenovatele. Všechno je špatně a nikam to nevede. Zařekla jsem se, že se podobným diskusím budu vyhýbat obloukem, ale zajímá mě, proč se trampolína, původně jako možná platforma pro potkávání se a sdílení, stala rozvracečem místních obyvatel? Vypadá to totiž, že může i za včerejší připálený oběd. A tak jsem se hrdinně, obrněna trpělivostí, která mi tedy vydržela zhruba prvních pět minut, pustila do diskuse.
Za prvé, jako téměř u všech internetových diskusí, nikdo nechce ani o milimetr ustoupit ze svého stanoviska. Včetně mě teda. Za druhé, nikdo nechce ani o milimetr ustoupit ze svého stanoviska. A za třetí? Nikdo…….
Kromě dvou ztracených hodin mého života jsem nezískala téměř nic, tedy kromě podkladu pro tento text. Každopádně je jasné, že společně sdílený veřejný prostor s sebou nese velká úskalí. Nejen z facebookových diskusí mi je jasné, že každý máme svůj úhel pohledu, že každý máme jiné potřeby, že jsme prostě každý jiný. A řekněme si narovinu, i doma je občas fuška se nějak dohovořit a to jsme většinou s rodinnými příslušníky tak nějak podobně filozoficky naladěni. (Zcela osobní vložka. Momentálně rekonstruujeme byt a naše live diskuse vypadají podobně jako ty facebookové role toaletních papírů.) Natož když se pak musíme doMLUVIT s paní Vonáskovou z druhého patra. Jenže domlouváme se skutečně? Šel někdo z facebookové skupiny „SMRT TRAMPOLÍNĚ“ proMLUVIT s teenagery? Šel někdo doMLUVIT nějaká pravidla, která by situaci třeba vyřešila? Netvrdím, že by se tím vše jako mávnutím kouzelného proutku vyřešilo. Že by se od té doby již nikde nepovalovaly odpadky. Že by všichni a v tichosti spořádaně čekali ve frontě u trampolíny, až přijde jejich skákací pětiminutovka. Že bychom prostě najednou všichni byli šťastní a spokojení. Ale určitě by to byl začátek…..
Zcela aktuální zprávy z dětského okruhu! ,,Okruh uklizen !!!!!! Dnes jsem tam byl vlezl pod trampolínu (málem jsem se nedostal ven) uklidil jsem tam tedy žádné lahve od alkoholu jsem tam nenašel ale to je fuk dále jsem obešel všechny lavičky a tam také uklidil tam kde posedáváme my jsem vyzbíral i vajgly .
Vaše „Zbraslafská mafie“ (Cituji z profilu tzv. výrostka.)
Mám radost! Mám radost, že nakonec ty hodiny na facebooku nebyly k ničemu. Mám radost, že se našlo pár jedinců, kteří se i přes virtuální diskusi dokázali doMLUVIT a děkuji jim za to. Prostě mám radost, že jsou ještě MEZI NÁMI!

Číst více

Rozhlédnutí sedmé

Opojena vidinou minimální ekologické stopy jsem rozjela „projekt zero waste“(bez odpadu). Zakoupila jsem si pro ekology nezbytnou knihu „Domácnost bez odpadu“ od ekologické guru Bey Johnson a dala se do práce v domácnosti i v kanceláři. První fáze, zřizování odpadních míst a nákup bezobalových propriet, je radost. Roztomilé látkové barevné sáčky, uzavíratelné sklenice tolika velikostí, designové odpadní nádoby, eco přípravky na mytí vany a obličeje (Pozor, je to jeden a ten samý!). S Beou v zádech, prostě nádhera.
Druhá fáze, reorganizace stávajícího odpadního systému, již taková nádhera nebyla. Začala jsem propadat mírné skepsy. Důležitá informace! Bea Johnson je zerowaster na plný úvazek. Česky řečeno, její práce je udržovat její domácnost bez odpadu a být tak ekologyckou guru.
Třetí fáze-realita. Téměř každý den stojím s unaveným dítětem, počítačem a dalšími zavazadly v supermarketu-bez svých roztomilých látkových barevných pytlíků, které si nejsem schopna ráno dát do tašky-a nadávám si. V kanceláři u dveří nejsou bohužel naše krásné odpadní nádoby na tříděný odpad pod ním již vidět. Trochu nám tento fakt narušuje atmosféru. Vzhledem k tomu, že jsem se v první fázi nadšení pasovala na hlavního odpadníka, bere moje funkce za své.
V komoře se mi kupí potraviny čekající na své místo ve sklenicích, které zas bohužel čekají na vymytí super eco bio výrobkem, který momentálně nemohu najít. Na pracovním stole mám již přes měsíc vybité baterie, které mi v dobré víře, že jsem na cestě k eco osvícení, strčila kolegyně. Bohužel nevím co s nimi.
Abych ale článek uvedla na pravou míru, protože i když to tak teď vypadá, nejsem ecoterorista. Naopak! I přes všechny tyto neúspěchy si myslím, že to má cenu. Že každý den, kdy si nezapomenu pytlík má cenu. Že každá baterie vyhozená na místo pro to určené, co nejdřív si zjistím kde to je, má cenu. Že každá zakoupená potravina bez obalu má cenu. Že třídění v naší kanceláři má cenu! (Až to dopíšu, půjdu najít koše a vynesu je, slibuju!) Jen to prostě stojí naše úsilí a náš čas. Na oplátku snad naše děti, jejich děti, a děti jejich dětí tento čas dostanou zpátky.

Číst více

Rozhlédnutí šesté

Opožděně ke Dni matek.

Nejprve jsem se dosti urputně snažila vyplodit nějaký obecně platný vtipný článek o mateřství. Nedej bože s nějakými obecně platnými radami, které nedej bože někomu pomůžou. Popsala jsem asi deset A4 (ano, vše si nejprve píši rukou na obyčejný šmírák, ano, nejsem úplně kamarád s počítačem, ano, jsem blázen), ale nic výše zmiňovaného nevzniklo. A tak budu psát o sobě, jinak to prostě neumím, a budu doufat, že se v tom třeba z kousíčku najdete. Budu psát o mé cestě k šťastnému a ,,dokonalému“ mateřství.
Když se Karla před 5,5 lety narodila, byl to takový mazec, že to snad ani slovy nejde popsat. Představa o mateřství, která se ve mně za těch 30 let nevědomky usídlila, byla během prvních dní rozmetána na miliardu kousíčků. Když to hodně zjednoduším, byla to představa, která má základ v reklamě na hypotéku. 
Čistý voňavý domov. Na stole čerstvé květiny, kromě nich bábovka (pro návštěvy, které přijdou obdivovat Vaše miminko). Voňavé miminko, které když zapláče, okamžitě s jistotou víte, jak vyřešit jeho nepohodlí. Muž přichází z práce, dobře naladěn, a raduje se z vašeho společného štěstí. Sedíte všichni společně na gauči, u nohou leží váš pes, momentálně velký ochránce nově příchozího člena rodiny. A aby toho nebylo málo, mateřství Vám ohromě sluší. Těch pár kilo navíc jste po porodu již hravě shodila a prostě jen záříte! Střih!!!
U nás to vypadalo spíš jako z reklamy na peklo. Dcera řvala jak tůr od rána do rána. V našem ,,domově“ byl nepředstavitelný bordel. Nepředstavitelný. Pořád. Náš velký hafan na dceru při každé příležitosti šlápnul. Já byla hnusná, tlustá a špinavá. Muž, když občas z práce přišel, seděl v trenýrkách u stolu, kde ve váze opravdu byly květiny, bohužel však cca 2 měsíce staré, (Nechali jste někdy kytky ve váze s vodou 2 měsíce?????) a koukal do zdi. Na stole žádná bábovka, ale návštěvy k nám stejně nechodili.
Nejhorší na tom bylo, že v mé hlavě, v tomto stavu naší domácnosti a nás samotných, si stále lebedila představa z reklamy na hypotéku a neustále mi připomínala, jak jsem neschopná. 
A další hrozné zjištění. Jak Kája rostla, rostlo i stresových faktorů. Přečetla jsem tuny výchovných knih, které si navzájem odporovaly. Viděla tuny článků o příkrmech a očkování, které si vzájemně odporovaly. Mluvila jsem s matkami roku na hřištích, které si vzájemně odporovaly.
Moje tělo a hlava jednoho dne však zapnuli nějaký sebezáchovný mechanismus a během pár dní, týdnů, vymazali můj software. Vymazali toho tedy bohužel mnohem víc než bych potřebovala, ale byla pryč reklama na prací prášek, naučná literatura, články, dobré i špatné rady, a to bylo hlavní. . V první chvíli jsem se ocitla v jistém zděšení, protože jsem měla pocit, že najednou nemám NIC. Vidíte člověka, který na Vás spoléhá a vy nemáte žádné osvědčené postupy, žádné stoprocentně fungující typy, máte ,,jenom“ sebe a to Vám připadá sakra málo. Jenže ten člověk, a svět obecně, nepotřebuje nic jiného, než VÁS. A tak najednou víte, že oba máte již vše co potřebujete. VÁS. S tím vším, jaká jste.
Můj muž vždy říká, co člověk, to jiný vesmír. Co rodina, to jiný vesmír.
A tak přesto, že občas propadám úžasu ve voňavých bytech, pokukuju po čistých dětech, a obdivně sleduji matky, které se (nevím KDY????) dokáží namalovat i na dětské hřiště, miluju ten náš vlastní vesmír. Stále máme doma děsný nepořádek. Káju neudržím čistou ani do odchodu z bytu. Nějak zapomínám jí česat. (Z čehož má tedy můj muž pupínky. No jo no.) Chodíme spát hrozně pozdě. Vstáváme hrozně pozdě. Často obědváme ve tři odpoledne a někdy neobědváme vůbec. Často se ,,flákáme“ venku. (S tím asi bude nějak souviset ten nepořádek uvnitř.) Ale jsme to my, jsem to já. Je to náš vlastní vesmír.
A tak všem maminkám, nejen ke Dni matek, přeji, ať zůstanou se svými dětmi a rodinami ve svých vlastních vesmírech! A vzhledem k tomu, že Váš vesmír je takový jaký je jediný na světě, logicky musí být ,,dokonalý“.

Číst více

Rozhlédnutí páté

Včera jsem byla s Kačkou, strůjkyní dobrovolnického programu Přečti, kde senioři sami bourají první stereotyp – jsou dobrovolníky, na Konferenci WO.men: Jak nepodléhat stereotypům? Mluvilo se o životě, stereotypech a o tom, jak se osvobodit od očekávání, být sám sebou a nenechat se limitovat předsudky. Vedle pro mne inspirativních osobností, jako je například Pavlína Louženská nebo Emma Smetana, promluvilo dalších šest zajímavých žen a také jeden muž, Ondřej Brzobohatý.

Stejně tak, jako byly stereotypy tématem této konference, i my v Mezi námi řešíme pozitivní a negativní postoje ke stáří, dětem, ale i těm, kteří s danými skupinami pracují. A příští týden na 7. setkání spolupracujících s Mezi námi budeme tato témata otevírat a společně o nich diskutovat. Jsem zvědavá. Zajímá mě, co si o věkových skupinách myslí lidé, bez kterých by se nemohli pravidelně potkávat ti, mezi nimiž je rozdíl třeba i 80 let.

Průměrný věk nás v Mezi námi je 41 let, tedy o rok méně, než je průměrný věk v České republice, kde nyní senioři tvoří 17% populace, ale v polovině tohoto století už to bude jedna třetina … a hádejte, kde budu já.)
Ale já se nebojím, vždyť třeba bude většina populace v roce 2045 utíkat ze skutečného světa do virtuální reality, kde je možné cokoliv, jak to ukazuje poslední film 72letého seniora Stevena Spielberga Ready Player One: Hra začíná.

Takže pojďme vystoupit ze své komfortní zóny a pojďme měnit stereotypy o seniorech spolu s námi. Jak řekl Mahátma Gándhí “Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě”.

10. dubna 2018

Číst více

Rozhlédnutí čtvrté

Mám ráda děti a mám ráda knihy. Když se tedy naskytla možnost, využila jsem ji a přihlásila se jako čtecí babička. Ovšem nevěděla jsem, co mě čeká, jaké to bude.

Na obálce jednoho časopisu Tučňák byl obrázek starší dámy v křesle a kolem ní děti, tak jsem si to představovala. Skutečnost je ovšem trochu jiná.

Když jsem poprvé přišla do školy, paní ředitelka a paní učitelky mne přivítaly a velmi pěkně řekly dětem, proč jsem přišla, já se představila, řekla pár slov a usadila se do pohodlného křesla. Příjemně mne překvapilo, když se děti postupně představily, ovšem při počtu 25 dětí nebylo možné si jména zapamatovat a navíc můj handicap, když někdo mluví potichu a nevyslovuje řádně, tak mu nerozumím, což často způsobuje omyly. Pak se děti uložily na lehátka a já začala číst.

Na začátku jsem byla ve třídě pro předškoláky. Trochu nepokojní, zvláště pár kluků, ale záleží i na tom, co se čte, přinesla jsem i své knihy, které děti neznaly a líbilo se jim to. Při další návštěvě jsem dostala několik obrázků, které děti namalovaly podle přečteného. Dostala jsem obrázek hajného, několik jelenů a také chaloupku. Dva z těch obrázků byly skoro umělecká díla.

Po nějaké době mi paní učitelka řekla, že děti dost zlobí a zda raději nechci k menším, které tolik nevyrušují. Začala jsem chodit k menším dětem, které mne také dobře přijaly, při příchodu mi vždy několik děvčátek ukazuje svá zvířátka nebo panenky a pak se uloží na lehátka, kde dobrá polovina z nich velmi brzy usne.

Protože jim čtu asi půl hodiny, chtěla jsem pak jít ještě ke starším dětem, což však bylo dost pozdě, protože po jedné hodině jsou některé děti již dost neklidné. Nakonec jsme se rozhodly střídat, jednou k malým, podruhé k předškolákům, a zdá se, že to vyhovuje.

Mám ráda děti a mám ráda knihy a čtení dětem mne baví.

Pohádková čtecí babička Alena

Číst více

Rozhlédnutí třetí

Nedávno jsem se objednávala na takové nepříjemné vyšetření. Podrobnosti vynechám, ale důležité je, že den před vyšetřením se nesmí pozřít ani sousto. Sestřička chvíli zoufale hledala volný termín. Pak ale se zvláštním proviněním v hlase nabízí 15. února. A že tedy kdybych byla ochotná přijít 15. února, tak že je volno. Celý den. Jsem nadšená a zmatená. Sestřička pravděpodobně vycítí moje zmatení a vysvětluje. 14. února jen svatý Valentýn! Stále moc nechápu. A den před vyšetřením se nesmí nic jíst. To přeci vím! No a všichni chtějí sv. Valentýn oslavit romantickou večeří a den po tom na vyšetření nikdo nechce. Aha, chápu! Termín si nadšeně (tedy ne že bych byla tak nadšená z vyšetření, ale z brzkého termínu ano) zapisuji do diáře a doma oznamuji, že 14. února bohužel musíme vynechat romantickou večeři. Manžel nechápe, tak dále svůj vtípek nerozvádím.
Valentýn se v ČR slaví od roku 1989, po pádu totalitního režimu. A jakkoli je to svátek ušlechtilý, dloooouhá staletí jsme bez něj jako národ přežili. Když se tento  svátek začal dostávat do povědomí a slavit, chodila jsem na základní školu a bylo mi tehdy tak 12 let. Tenkrát pro mě obyčejná každodenní návštěva „základky“ byla i bez Valentýna horor. Dnes už vím, po přečtení mnoha motivačních a seberozvojových knih, že jsem krásná a super holka, ale tehdy jsem si to opravdu nemyslela! A dle historických dokumentačních fotografií, jsem opravdu krásná nebyla. Nosila jsem oblečení po svém bratranci, máma (dodnes o tom v rodině raději mlčíme) mě nechávala ostříhat, jak se říká, podle kastrolu.
Neměla jsem příliš svěží pleť a měla jsem rovnátka.
Každopádně když v naší ZŠ nastal den D, tedy svatý Valentýn, nastalo pro mě hotové peklo. Všichni jsme měli za úkol vyrobit nějaká milostná přáníčka, ještě upozorňuji, že jsem nebyla z nejšikovnějších, a podarovat naše idoly. Vše se dělo organizovaně. Jak už asi tušíte, byla jsem, spolu s pár dalšími zoufalci, jediná, kdo při oficiálním předávání milostných vyznání nic neobdržel. A při předávání mých milostných dopisů se zdejší chlapci začali podezřele vytrácet ze třídy.
Jsem evidentně poznamenána svými milostnými valentýnskými začátky, takže všem lidem, kteří dnes stráví tento den romantickou procházkou, romantickou večeří a romantickou postelí, to z celého srdce přeji!!!!
Chtěla bych ale tímto především pozdravit ty, kteří jsou sami, kteří drží nesnesitelnou dietu, kteří jsou rozhádaní, kteří nemají tu pravou valentýnskou náladu. Všechny babičky a dědečky (babičky, dámy, nebojte! 8. března nás čeká MDŽ, tak si nenaplánujme žádná vyšetření, abychom se mohly pustit do bonboniéry!). Všechny holky a kluky, kteří dnes nedostali žádné valentýnské přání. Chtěla bych je ujistit, že jsou určitě krásní a super a že to jednou o sobě budou vědět!

 

Číst více

Rozhlédnutí druhé

Tchýně, popřípadě tchán, je jednou z nejambivalentnějších bytostí na tomto světě. Jsou to ženy, které nás dovádí k nepříčetnosti, které nám kazí děti a život obecně. Zároveň to jsou matky. Matky našich mužů a nejen jich. A co je ještě neuvěřitelnější, měly a mají své vlastní tchýně, které je dováděly k nepříčetnosti, které jim kazily děti a život obecně.
Je večer. Dcera usnula a my sedíme s maminkou mého muže u ní v kuchyni. Je celkem uvolněná atmosféra, překvapivě, a „tchýně“ vzpomíná na staré, ne tak dobré, časy, kdy bydlela s rodiči svého muže.
Se svou tchýní. Emocionálně popisuje emocionálně velmi vypjaté situace. Jak jí tchýně „pomáhala“ s výchovou dětí, jak jí „chválila“ její kulinářské umění, jak „chápala“ proměnu doby, jak „pomáhala“ svými životními zkušenostmi a s tolerancí jí je předávala. Říkám si: „Ty jo, neměla to jednoduchý!“ Dopijeme dvojku a jdeme si lehnout.
Ráno se scházíme u snídaně. Tchýně dceři již pětkrát řekla, že je taaak šikovná. (Naše snahy o vysvětlení nehodnotící výchovy zdá se selhaly.) Přináším dceři snídani. Tchýně mlčí, avšak její pohled mluví za vše.
Po snídani odcházíme ven, beru si dceru do šátku. Prý se jí zkřiví páteř, špatně se jí v hadru dýchá (v tu chvíli se začíná špatně dýchat především mně) a já dodávám, že jí cestou do samoobsluhy určitě upadnou ruce a nohy a odcházíme. Přicházíme a já se dovídám, že uvidím: „Že uvidím, když takhle v šeru čtu, že si zkazím oči. Že uvidím, že todle naše stravování, vede k nemocem. Že uvidím, že když si často budu stříhat vlasy, tak mi rychleji porostou. Že uvidím, že malý miminko nebolí píchání náušnic. Že uvidím, že todle dnešní dcery zakašlání povede do nemocnice. „
Asi se ještě dozvím, že když člověk stojí dlouho na pravý noze, slezou mu nehty. Významně koukám na muže. Ještěže odpoledne odjíždíme. Říkám si: „Ty jo, nemám to jednoduchý!“
V autě na cestě domů svému choti znovu emocionálně popisuji emocionálně velmi vypjaté situace.
Manžel tak nějak mlčí, dává mi za pravdu, no, spíš mi moc neodporuje. Zažili jste někdy tzv. Aha moment? Já v tu chvíli ano. Najednou mi došlo, tedy alespoň do příští návštěvy, že ten skvělý člověk vedle mě je tady díky ní, že je jaký je z velké části díky ní, že na zadním sedadle spí naše dcera, vlastně díky ní. Aha moment najednou obsahoval Díky, díky jí. A najednou mi bylo celkem jedno, tedy alespoň do příští návštěvy, že když budu stát dlouho na levý noze, budu mít chlupatý záda.
A tak si přeji, snachy, i ty dříve narozené, buďme na sebe hodné, protože jedno nás spojuje. Všechny jsme měly své tchýně!

S věnováním své tchýni Pavle a s láskou snacha Anna!

Číst více

Rozhlédnutí první

Kolik je nám tak nějak fakticky a technicky let se dá celkem exaktně propočítat od data našeho narození.
Co bychom v našich „exaktních“ letech měli umět, co bychom neměli již umět, jak bychom se měli chovat a nechovat, na to jsou tabulky, kterými na nás mávají již lékaři v pediatrických ordinacích. Náš faktický věk se nám vkrádá do života víc, než bychom chtěli. „Taková velká holka a taková pitomost.“
Taková malá holka a taková pitomost.“ Takový „starý moudrý“ člověk a taková pitomost.“ Atd., atd., atd..
Vždy mě fascinovaly příběhy buddhistických učitelů. Například Dalajláma 14.. Buddhisté věří v reinkarnaci. Věří, že jedna a tatáž duše se sem stále vrací, pouze v jiném těle a do jiných podmínek. Poté, co Dalajláma zemře, hledají mniši jeho reinkarnaci. Jakmile mniši najdou dítě, které považují za vtělení zesnulého Dalajlámy, je slavnostně prohlášeno za nového Dalajlámu. Jeho okolí a buddhisté tedy nehovoří s čtyřletým dítětem, ale se starou reinkarnovanou duší Dalajlámy.
Přistupují k němu s tím, kdo pro ně doopravdy je a ne s tím, za koho by lidé běžně považovali čtyřleté dítě. V praxi si to tedy upřímně nedovedu zcela představit, ale je to tak.
S dětmi často mluvíme polopatě, protože jsou dětmi. Se starými lidmi často mluvíme polopatě, protože jsou staří. Naše předsudky nás možná často ochuzují o jejich skutečný věk, jejich skutečnou duši. Já i můj muž máme to štěstí (v určitých situacích smůlu), že vypadáme na svůj věk tak nějak mladě. Já tedy po mateřské tento svůj dar dosti poztrácela, ale můj muž, který nebyl na mateřské!, stále oplývá vzezřením mladíčka. Vždy mě zarazilo, jak se změní chování lidí k němu ve chvíli, kdy na ně vytasí občanský průkaz. Jakoby byl náhle někým jiným. Někým váženějším, a vážnějším, někým, kdo toho v tom případě ví víc a ještě k tomu líp. Ví „stejný kulový“ jako před tím. A ví toho taky tolik moc jako před tím.
Naše cesty jsou různé a my po nich v „reálném“ čase kráčíme různým tempem. Běžíme rychle vpřed, někdy se musíme zastavit, často se nám stane, že jdeme opačným směrem. Některé zkušenosti nás vystřelí o míle daleko. Některé nás prostě zastaví. Ať je nám kolik chce. Každý si svou cestou kráčí svým
tempem, které je ovlivněno tolika věcmi. Třeba tempem Dalajlámy 14. Až příště budeme s vetchým dědečkem, nenechme si ujít to dítě v něm. A až příště budeme s malým dítětem, mějme na paměti toho starce, kterého si s sebou na ten náš svět odkudsi přinesl.
S láskou Anna (35 let)

Číst více