Rozhlédnutí čtvrté

Mám ráda děti a mám ráda knihy. Když se tedy naskytla možnost, využila jsem ji a přihlásila se jako čtecí babička. Ovšem nevěděla jsem, co mě čeká, jaké to bude.

Na obálce jednoho časopisu Tučňák byl obrázek starší dámy v křesle a kolem ní děti, tak jsem si to představovala. Skutečnost je ovšem trochu jiná.

Když jsem poprvé přišla do školy, paní ředitelka a paní učitelky mne přivítaly a velmi pěkně řekly dětem, proč jsem přišla, já se představila, řekla pár slov a usadila se do pohodlného křesla. Příjemně mne překvapilo, když se děti postupně představily, ovšem při počtu 25 dětí nebylo možné si jména zapamatovat a navíc můj handicap, když někdo mluví potichu a nevyslovuje řádně, tak mu nerozumím, což často způsobuje omyly. Pak se děti uložily na lehátka a já začala číst.

Na začátku jsem byla ve třídě pro předškoláky. Trochu nepokojní, zvláště pár kluků, ale záleží i na tom, co se čte, přinesla jsem i své knihy, které děti neznaly a líbilo se jim to. Při další návštěvě jsem dostala několik obrázků, které děti namalovaly podle přečteného. Dostala jsem obrázek hajného, několik jelenů a také chaloupku. Dva z těch obrázků byly skoro umělecká díla.

Po nějaké době mi paní učitelka řekla, že děti dost zlobí a zda raději nechci k menším, které tolik nevyrušují. Začala jsem chodit k menším dětem, které mne také dobře přijaly, při příchodu mi vždy několik děvčátek ukazuje svá zvířátka nebo panenky a pak se uloží na lehátka, kde dobrá polovina z nich velmi brzy usne.

Protože jim čtu asi půl hodiny, chtěla jsem pak jít ještě ke starším dětem, což však bylo dost pozdě, protože po jedné hodině jsou některé děti již dost neklidné. Nakonec jsme se rozhodly střídat, jednou k malým, podruhé k předškolákům, a zdá se, že to vyhovuje.

Mám ráda děti a mám ráda knihy a čtení dětem mne baví.

Pohádková čtecí babička Alena