Rozhlédnutí šesté

Opožděně ke Dni matek.

Nejprve jsem se dosti urputně snažila vyplodit nějaký obecně platný vtipný článek o mateřství. Nedej bože s nějakými obecně platnými radami, které nedej bože někomu pomůžou. Popsala jsem asi deset A4 (ano, vše si nejprve píši rukou na obyčejný šmírák, ano, nejsem úplně kamarád s počítačem, ano, jsem blázen), ale nic výše zmiňovaného nevzniklo. A tak budu psát o sobě, jinak to prostě neumím, a budu doufat, že se v tom třeba z kousíčku najdete. Budu psát o mé cestě k šťastnému a ,,dokonalému“ mateřství.
Když se Karla před 5,5 lety narodila, byl to takový mazec, že to snad ani slovy nejde popsat. Představa o mateřství, která se ve mně za těch 30 let nevědomky usídlila, byla během prvních dní rozmetána na miliardu kousíčků. Když to hodně zjednoduším, byla to představa, která má základ v reklamě na hypotéku. 
Čistý voňavý domov. Na stole čerstvé květiny, kromě nich bábovka (pro návštěvy, které přijdou obdivovat Vaše miminko). Voňavé miminko, které když zapláče, okamžitě s jistotou víte, jak vyřešit jeho nepohodlí. Muž přichází z práce, dobře naladěn, a raduje se z vašeho společného štěstí. Sedíte všichni společně na gauči, u nohou leží váš pes, momentálně velký ochránce nově příchozího člena rodiny. A aby toho nebylo málo, mateřství Vám ohromě sluší. Těch pár kilo navíc jste po porodu již hravě shodila a prostě jen záříte! Střih!!!
U nás to vypadalo spíš jako z reklamy na peklo. Dcera řvala jak tůr od rána do rána. V našem ,,domově“ byl nepředstavitelný bordel. Nepředstavitelný. Pořád. Náš velký hafan na dceru při každé příležitosti šlápnul. Já byla hnusná, tlustá a špinavá. Muž, když občas z práce přišel, seděl v trenýrkách u stolu, kde ve váze opravdu byly květiny, bohužel však cca 2 měsíce staré, (Nechali jste někdy kytky ve váze s vodou 2 měsíce?????) a koukal do zdi. Na stole žádná bábovka, ale návštěvy k nám stejně nechodili.
Nejhorší na tom bylo, že v mé hlavě, v tomto stavu naší domácnosti a nás samotných, si stále lebedila představa z reklamy na hypotéku a neustále mi připomínala, jak jsem neschopná. 
A další hrozné zjištění. Jak Kája rostla, rostlo i stresových faktorů. Přečetla jsem tuny výchovných knih, které si navzájem odporovaly. Viděla tuny článků o příkrmech a očkování, které si vzájemně odporovaly. Mluvila jsem s matkami roku na hřištích, které si vzájemně odporovaly.
Moje tělo a hlava jednoho dne však zapnuli nějaký sebezáchovný mechanismus a během pár dní, týdnů, vymazali můj software. Vymazali toho tedy bohužel mnohem víc než bych potřebovala, ale byla pryč reklama na prací prášek, naučná literatura, články, dobré i špatné rady, a to bylo hlavní. . V první chvíli jsem se ocitla v jistém zděšení, protože jsem měla pocit, že najednou nemám NIC. Vidíte člověka, který na Vás spoléhá a vy nemáte žádné osvědčené postupy, žádné stoprocentně fungující typy, máte ,,jenom“ sebe a to Vám připadá sakra málo. Jenže ten člověk, a svět obecně, nepotřebuje nic jiného, než VÁS. A tak najednou víte, že oba máte již vše co potřebujete. VÁS. S tím vším, jaká jste.
Můj muž vždy říká, co člověk, to jiný vesmír. Co rodina, to jiný vesmír.
A tak přesto, že občas propadám úžasu ve voňavých bytech, pokukuju po čistých dětech, a obdivně sleduji matky, které se (nevím KDY????) dokáží namalovat i na dětské hřiště, miluju ten náš vlastní vesmír. Stále máme doma děsný nepořádek. Káju neudržím čistou ani do odchodu z bytu. Nějak zapomínám jí česat. (Z čehož má tedy můj muž pupínky. No jo no.) Chodíme spát hrozně pozdě. Vstáváme hrozně pozdě. Často obědváme ve tři odpoledne a někdy neobědváme vůbec. Často se ,,flákáme“ venku. (S tím asi bude nějak souviset ten nepořádek uvnitř.) Ale jsme to my, jsem to já. Je to náš vlastní vesmír.
A tak všem maminkám, nejen ke Dni matek, přeji, ať zůstanou se svými dětmi a rodinami ve svých vlastních vesmírech! A vzhledem k tomu, že Váš vesmír je takový jaký je jediný na světě, logicky musí být ,,dokonalý“.