Krátce o programu mezigeneračních setkání Povídej

Mezi námi dětmi, babičkami a dědečky

O konci života před těmi nejmladšími většinou nemluvíme. Dnešní doba nabízí méně možností, kdy děti mohou potkat babičky a dědečky, kterým je přes šedesát, sedmdesát nebo i třeba přes devadesát let. Předškoláci buď prarodiče nemají, a když ano, tak jsou to senioři ještě hodně aktivní,  chodí do práce nebo si naopak užívají života, cestují, a vnoučata vidí méně často, než bylo obvyklé v minulosti. Někdy se navzájem nevidí proto, že se mladí odstěhovali daleko do města za prací a kariérou. Zkrátka přirozená setkávání všech generací, jaká byla běžná ještě v minulém století, mizí. Přitom si obě strany  mohou navzájem dávat něco, co jim nikdo jiný nenahradí. Taková setkání umíme zprostředkovat.

Na našich setkáních se potkávají děti z vyšších ročníků školek s lidmi, kteří jsou o dvě až tři generace starší. Největší věkové rozdíly, které tam vznikají, jsou přes devadesát let.

Dětem setkání dávají jiný obzor, rozvahu, klid, poznání, že stáří je předsudek. Společnost často staré lidi bere s despektem, ale děti tam zjistí, že stáří nemusí být překážka, ba naopak. Se starými lidmi může být legrace. Můžou být pro děti dobří parťáci i proto, že se jim věnují, mají na ně čas, baví je stejné věci, jsou hraví. Mluví s nimi přímo.

Se seniory se děti vidí jednou za 3 až 4 týdny na necelou hodinu. Pak se k těmto setkáním vrací v rámci svého vzdělávacího programu ve školce. Když mají třeba téma povolání, tak si povídají o rodičích, svých babičkách a pak i o tom, co dělají nebo dělaly ty úplně nejstarší babičky, za kterými chodíme. Díky tomu třeba zjistí, co je gramofon a jak některé věci fungovaly dříve. Někdy tam vznikají vztahy a pokračují už bez nás. Děti o těch setkáních mluví doma. A někdy je to tak, že má dítě kontakt se všemi seniory, ale jinde se naváže vztah i mezi dvěma lidmi. Stalo se nám třeba, že jsme se ptali, co by si děti přály. Jeden kluk řekl, že by si přál mít kouzelné sluchátko, aby mohl vzít jednoho dědečka na fotbal. Povídali si totiž spolu o tom, že chlapec hraje fotbal a že ho tento dědeček v mládí hrál také. Maminka toho kluka pak zařídila, že se tento pán skutečně šel podívat, jak její syn hraje fotbal. Všichni z toho měli silný zážitek a ten dědeček pak mamince za to, že jim to umožnila, přinesl pugét kytek. To už jde ale mimo naši organizaci. Nyní se pravidelně navštěvují a rodina si dědečka “adoptovala”.

text ke stažení zde

 

Jsou s námi