Máme pro Vás další překlady povídek našeho všestranného pohádkového dědečka pana Jiřího Grumlíka.
Kozel
Leonora a Enriqueta vyrůstaly společně. Už od malička si hrály s míčem a skákaly přes švihadlo na vesnici, kde obě vyrůstaly. Později chodily spolu do školy a společně sdílely vyučování i pohlavky Doli Cataliny, učitelky s knírem jako mají četníci. Jako dívenky chodívaly o nedělích spolu na náměstí na tancovačky. Obvykle se procházely zavěšeny do sebe, korzovaly, aby se setkávaly s chlapci, kteří jim skládali komplimenty a někdy je zvali na limonádu do hospůdky strýce Venancia. Nicméně, když dovršily svých 17 let, musely se obě kamarádky spolu rozloučit. Rodiče Enriquety získali domovnictví v Madridu, a tak odjeli všichni z rodné vesnice. Enriqueta byla spokojená s tím, že se s rodiči stěhovala do města s iluzí a představou, že se stane učednicí v nějaké dobré dílně jako krejčová. Leonora zůstala ve vesnici a pomáhala své matce s domácími pracemi, pečující o početné sourozence, stále se se věnující i vaření, šití a obstarávání péče o slepice a prasátka. Za dva roky pak navázala úzký vztah s Cristóferem. Byl to prostý chlapec, velmi pracovitý a majitel prosperující haciendy. Za něho se pak zakrátko i provdala. Leonora a její manžel se pak odstěhovali do nového domku mimo vesnici a založili tam menší statek se slepicemi, prasaty a skotem. Statek zůstal nakonec celý v rukou Leonory, zatímco její manžel se zabýval oddělováním několika polí a stavením ohrad či zavlažováním půdy, kterou zdědil po svých rodičích. Jednoho dne se práve chystala Leonora nasypat slepicím, když uviděla přicházet Cristófera. ,,Leonoro! Víš, kdo je tady? Enriqueta, ta od strýce Felipa! Přijela, aby zde na venkově strávila několik dní.” Leonoře vypadla překvapením otýpka obilí, které měla v zástěře a slepice se na zrní vrhly s plnou vervou a zobaly a zobaly. Vypadaly velice spokojeně. Po dobu posledních tří let neměla Leonora o Enriquetě téměř žádné zprávy. Zpočátku jeden dopis, potom nějaké pozdravy, které vyřizovali sousedé, kteří byli v Madridu a setkávali se s ní. S velikou radostí odpověděla manželovi: ,,jaké překvapení! Jak se má?” ,,Oh, zdá se, že se z ní stala opravdová slečna. Uvidíš. Jdi, čeká tě v domě.” Leonora běžela domů, následována Cristóferem a bouřlivě objala svoji přítelkyni z dětství. Poté se poněkud odtáhla, aby si ji trochu prohlédla. Enriqueta vypadala opravdu jako slečna. Měla na sobě hedvábné červené šaty, velmi krásné, střevíce na vysokém podpatku a velmi moderní účes. Její pleť byla bělejší a jemnější, než když odjížděla z vesnice. Kromě toho byla pečlivě nalíčená a napudrovaná. Když pozdravila, její hlas a způsob mluvy byl rovněž odlišný. Už nemluvila jako všichni z vesnice, ale jako Madriďanka. Leonora se začala cítit před svou dávnou přítelkyní poněkud zaražená, a aby zakryla své rozpaky, pozvala ji k prohlídce jejich statku a zvířat. Avšak návštěva statku nebyla žádným úspěchem. Slepice a kuřata, jak se zdálo, Enriquetu příliš nezaujaly. V prasečím chlívku si stěžovala na zápach a poté projevila strach z jinak pokojných krav. Potom jí Leonora navrhla, aby šly spolu do sadu, ale Enriqueta nabídku odmítla s tím, že by si poškodila střevíce. Vzhledem k tomu Leonoru napadlo, aby se posadily do stínu besídky obrostlé vinnou révou. Leonora pak odešla, aby přinesla pohoštění, láhev vína a speciální španělské pečivo Magdaleny. To se již Enriquetě více líbilo. Posadila se na lavičku kterou předtím řádně kapesníkem očistila. Leonora vsoupila do domu a manželovi vyjádřila svoji nevoli. ,,Poslyš, Cristófere, viděl jsi v jakého idiota se Enriqueta proměnila? Jak je nafoukaná a domýšlivá!” ,,Ženo,” řekl Cristófer, ,,vidělas…” pokračoval mírným tónem ,,to víš, v hlavním městě…” ,,Jaképak hlavní město? Nic takového! Enriqueta vyrostla na venkově, stejně jako my, a teď z ní vyleze jen věta: ,Jak ale ty prasata smrdí! Bláto mě poníčí střevíce!' A než si sedne na lavičku, musí si jí nejprve otřít kapesníkem! Jako bych já jí neměla stále čistou! To ale mě s tím nepřijde. Uvidíš, dám jí jednu lekci!” ,,Lekci? Jakou lekci?” Zeptal se Cristófer úzkostlivě, protože znal odhodlanou povahu své ženy. ,,Právě teď jdu do ohrady a pustím kozla.” ,,Kozla?” Opakoval manžel ustrašeně. Kozel měl jako zvíře vyloženě útočnou povahu. Měli ho neustále uvázaného a zavřeného, protože když ho odvázali, okamžitě zaútočil na vše, co mu stálo v cestě, a je jedno, jestli zvíře nebo člověk. ,,Ale ženo, to nedělej… co když ji ublíži?” ,,Ale co tě nemá? Uvidíš! Jak umí Enriqueta rychle utíkat, jakmile ho spatří, nebudou jí tentokrát vadit ani vysoké podpatky. A že odkud to vím? Běhala nejrychleji z celé školy.” Na nic byly argumenty Cristófera. Leonora zamířila do ohrady, otevřela dvířka a kozel, který právě bez větčího zájmu přežvykoval svazek sena, si náhle uvědomil svoji svobodu a vyrazil do zahrady. První, co viděly jeho oči, byly červené šaty Enriquety, která se právě zvedala z lavičky, aby si utrhla nějaký hrozen z vinného keře, a ta červená barva probudila jeho nejhorší instinkty. Supěl, drápal přední tlapou povrch země a potom se rozhodl zaútočit na nepřítele. V tom okamžiku Enriqueta pozvedla oči a uviděla kozla. Jako správná vesničanka okamžitě rozpoznala příznaky nebezpečí. Jako dívka musela mnohokrát utíkat před podobnými zvířaty. Tak tady se vůbec nerozmýšlela. Vytáhla si úzkou sukni, aby mohla lépe utíkat a zapomněla na i na střevíce s vysokým podpatkem. Vyběhla plnou rychlostí směrem k nejbližšímu vysokému stromu a v jednom okamžiku na něj vysplhala. Když kozel přiběhl, byly šaty, které spouštěly jeho agresivitu, již mimo dosah. Smutně změnil svůj směr a odběhl okusovat nějaké růžové keře. Leonora pozorovala celou scénu s jistou škodolibou radostí, a pak se přiblížila ke stromu. ,,Ale, ale, Enriqueto, ještě štěstí, že jsi nezapomněla běhat. A také, že jsi nezapomněla šplhat po stromech.” Enriqueta se dívala ze stromu na Leonoru a když viděla její škodolibý výraz ve tváři, pochopila, že incident s kozlem nebyla žádná náhoda. Už byla připravena se značně rozlobit, ale nakonec si to rozmyslela a vybuchla v smích. A tím také skončily rozdíly mezi oběma přítelkyněmi. Během dalších dnů, co zůstala Enriqueta na vesnici, se odehrával veškerý čas v domě Leonory, vyprávějíc tisíce věcí, pomáhajíc krmením zvířat a sběrem uzrálého ovoce na stromech. Hedvábné šaty stejně jako boty s podpatkem zůstaly uschovány a místo nich nastoupily šaty z kretonu a domácí obuv. Když se loučily, tak si slíbily, že se brzy uvidí. Leonora i Enriqueta věděly, že nehledě na velkou velkou vzdálenost, zůstanou už přítelkyněmi navždy.
Záhadné dopisy
Juan Garrido i jeho žena Ana byli jeden šťastný pár. Hluboce se milovali, jejich vkus i záliby byly podobné, užívali si blahobytného postavení a oba byli velmi pyšní na své děti. Juanito měl 15 roků, Paloma má 12 a malý Fernando (přezdívaný Fefe) měl 5 roků. Nicméně v poslední době, jindy vždy živý a veselý obličej Any se poněkud pochmuřil, byla nervózní a ustaraná, a to až tou měrou, že si toho povšimnul i její manžel, a tak se rozhodl zeptat se jí, co se děje. Vybral si na to jeden den, kdy děti odešly a manželé zůstali doma sami. Z počátku se Ana nezdála být ochotna sdělit manželovi důvod svých obav. Nakonec však kvůli naléhání mažela, přiznala, co ji trápí. ,,Jsem velmi znepokojena chováním Juanita.” ,,Juanita? Co je s Juanitem?” zeptal se Juan. ,,A ty jsi si nevšimnul ničeho?” ,,Já? Ani v nejmenším!” ,,Jistě, muži si takových věci nevšímají. Vy jste stále celý čas v kancelářích, probíráte zprávy v novinách, mluvíte o fotbale…ale matky…” ,,Dobře, dobře,” přerušil ji netrpělivě Juan. ,,Ale nechceš mi tedy konečně říct, co se děje?” ,,Už několik dnů pozoruji, že Juanito se nějak divně chová.” ,,Tak co tedy dělá?” ,,V první řadě dostává nějaké záhadné dopisy. Vždy slídí, jestli přijde listonoš, a když dostane dopis, zavírá se svém pokoji, aby si ho v mohl v klidu přečíst.” ,,Dobrá,” řekl s úlevou Juan, ,,na tom není nic zvláštního. Juanito má už 15 let, v nejlepší případě asi začal flirtovat s nějakou dívkou a dostává teď od ní dopisy… To k tomu věku patří.” Nicméně nezdálo se, že Ana je přesvědčena tímto vysvětlení a pokračovala ve vypočítíváním rozmarů Juanita. ,,To není všechno. Jiný den jsem ho přistihla na chodbičce celého vzrušeného, jak šermuje rukama, poskakuje a dělá spoustu nějakých podivných věcí. Už nevím, co si o tom mám myslet. Lámu si teď kvůli němu hlavu! Ty dopisy ho úplně popletou!” Otec zůstal zamyšlen. Opravdu to, co mu žena vyprávěla, byla k zamyšlení. Juanito byl vždy normální a vyrovnaný chlapec. I kdyby se zamiloval do spolužačky, těžko ale uvěřit, že by láska způsobila onu gestikulaci a předváděné skákání. Jaké dopisy dostával jeho syn? Tímto otřesem mu přišly na mysl mnohé články, které četl v novinách o zločinosti mladých delikventů a představoval si svého syna ohroženého nebo dokonce uvrženého do nějakého zločinu vyděračství prováděného gangem mladých. Tyto myšlenky ho přiměly přijmout okamžité řešení. ,,Tohle zařídím velmi rychle,” řekl své ženě. ,,Jiný, když je Juanito pryč z domu, pojďme do jeho pokoje a vyhledáme ony tajemné dopisy.” ,,Ale Juane,” řekla polekaně Ana. Znala totiž dobře nezávislou povahu svého syna. ,,Jestli se dozví…,” ,,V takovém případě má právo otec číst dopisy svého syna. Pojď se mnou.” Oba vstoupili do pokoje Juanita, oplývajícího čistotou a veselými barvami, stěnami vyzdobenými vlajkami a fotografiemi fotbalistů. ,,Ty se podívej do nočního stolečku a já budu hledat v psacím stole.” Řekl Juan. V první zásuvce psacího stolu nebyl žádný dopis. Pouze dvě propisovací tužky, kousek papíru, použitá vstupenka do kina, kostka domina a kalendář z minulého roku. Ve druhé zásuvce nastalo rovněž vystřízlivění. Nakonec Juan otevřel třetí šuplík plný různých ústřižků z novin se sportovní tématikou a fotografiemi. když vyndal tyto listiny, Juan objevil celý balíček dopisů. Ruce se mu třásly, když je poté zkoumal. Bylo jich tam asi osm vložených do modrých obálek obchodního typu. Jméno i adresa byly napsány na psacím stroji. Juan zůstal chvíli jen tak, s dopisy v rukou a nevěděl, co dělat. I když byl jeho syn stále ještě dítě, bylo mu za těžko číst jeho intimní korespondenci. Nicméně, když zvážil jejich obavy a podivný dojem z dopisů, které ovlivňovaly jeho syna, rozhodl se otevřít jeden z nich. Jeden pohled na záhlaví dopisu, okamžik překvapení a potom…..potom následoval výbuch smíchu. Ana, která byla odvrácena od dění, přihlížejíc od nočního stolečku, se vyděšena obrátila směrem k manželovi. Vypadala polekaně. Ten stál před psacím stolem, v ruce měl jeden dopis a smál se z plna hrdla. ,,Ale Juane! Ty ses také zbláznil? Řekni mi, co se děje!” ,,Pojď sem a podívej se!” Odpověděl Juan, zatímco si otíral na obličeji slzy od smíchu. Aně podstrčil dopis přímo před její oči. V levém rohu byla vidět fotografie celého těla muže mimořádně svalnatého, který stál rozkročený a ruce měl složené tak, aby lépe zdůraznil opravdu udivující svaly. Vedle byl nápis s velkými červenými písmeny, který sděloval: ,,Metoda Herkules pomocí korespondence. Získání svalů v několika týdnech.” Poněkud níže a menšími červenými písmeny bylo napsáno: ,,První lekce. Procházejte se rytmicky po chodbičce svého domova a každé tři kroky udělejte dřep, tak jak je označeno v nákresu…” Záhada podivností Juanita byla teď vysvětlena. Chlapec velmi rychle vyrostl, byl hubený a bezpochyby záviděl svým kamarádům, kteří byli svalnatější. Korespondenční metoda Herkules na základě cvičení bez přístrojů se mu zdála ideální a bezpochyby snil o tom, jak za několik týdnů překvapí své kamarády svými svaly, jako jsou ty, které má ten muž na fotografii. Ana pocítila tak velkou úlevu, že se téměř dala do pláče. ,,Juane, díky bohu!” Vykřikla. ,,Víš, co ti řeknu?” Prohlásil její muž. ,,Nic mu neřekneme o těch dopisech, ale pěkně potichoučku, aniž by tušil, odkud vane vítr, mu navrhnu, aby se přihlásil do nějaké dobré speciální tělocvičny. Nakonec to bude i dobré pro jeho zdraví.” Když se onoho večera vrátil Juanito domů, zůstal jako očarován nad nenadálou nabídkou svého otce. V průběhu následujícího týdne se šel Juanito zapsat do jedné z nejlepších a nejdražších tělocvičen ve městě.
Pád
Když kamarádi hovořili o Pablu SALGADOVI, vždycky říkali: ,,jo ano, to on je prima chlapec, ale…” a toto ,,ale” ho přišlo někdy draho. Když ostatní so zašli někam vypít kávu nebo aperitiv, jen zřídkakdy ho požádali, aby šel s nimi. Jestli se třeba zavedla řeč o fotbale, kinu nebo býčích zápasech, on vždy zůstával stranou konverzace. Též nebyl zván na různé párty, které pořádala mládež ve svých domovech. Přesto, že už více než jeden rok, pracoval v jednom podniku. Pablo byl stále pro ostatní kolegy takový zvláštní, sice tolerovaný, ale nepřijatý. Pablo byl pro ně, jako se říká, ,,vzorný hoch”. Udělal kariéru politických a ekonomických věd a to s vynikajícím prospěchem. právě proto byl svými šéfy velmi dobře hodnocen. Je přesný, pilný, spolehlivý, a solidní. Bohužel většina jeho předností zůstávala bez lesku pro několik jeho chyb. Především byl vzhledem k jeho věku příliš vážný a ješitný. Matky, dcer na vdávání, ho zbožňovaly a považovaly ho za velkou ,,partii”, jejich dcery se s ním však nudily. Jednoho dne se Pablo procházel po hlavní třídě Madridu, když ho náhle jeden mladík jeho věku, který šel v opačném směru, pozdravil. ,,Chlapče! Ty skřečku! Jak se máš?” Bylo to už mnoho let, co Pabla někdo oslovil ,,skřečku”. Byla to totiž přezdívka, kterou měl na střední škole, než se dopracoval k maturitě. Podrobně si prohlédl toho, kdo ho takto oslovil, a poznal ho. ,,Santí! Ale chlape, to je překvapení!” Vřele se objali. ,,Člověče, kde se tady bereš? To je už let, co jsem tě neviděl.” Pokračoval Pablo. ,,Nebydlíš v Madridu, že?” ,,Ne, bydlím ve Valencii. Studoval jsem tam práva. Kariéru jsem ukončil před 4 lety. Teď jsem referent u jednoho dobrého právníka. A co děláš ty? Jak se ti daří?” Pablo mu začal vyprávět o svých studií a o svém současném zaměstnání, ale začalo poprchávat a vítr od Guadasamy byl ostrý jako břitva, takže Santí navrhl, aby zašli do nějaké kavárny. Zrovna v blízkosti byla jedna taková skvělá a útulná, a tak tam také oba zamířili. Posadili se u jednoho poněkud odlehlého stolku a u několika aperitivů, které nosila jedna koketující servírka oblečená do půvabné uniformy, která zdůrazňovala její přednosti. Muži se dali opět do hovoru s obnoveným nadšením. Santí říkal, že má snoubenku, vyprávěl, jak se s ní seznámil vyndal její fotografii ze své náprsní tašky, aby ji ukázal svému dávnému příteli. Pablo, který však v citové oblasti se s ním nemohl měřit, mu vyprávěl o své práci, o šéfech i o svých společnících, které měl. Po každé vypité sklence hned požádali o další, a přitom vzpomínali na dávné časy na střední škole. probírali spolu jednoho profesora po druhém, a přitom si vybavovali jejich typický vzhled a dobré mánie. Tak například, profesor matematiky měl na hlavě vždy zamaštěný klobouk, nosil sako plné nějakých skvrn a vždy nazýval nešťastníka, který nedovedl dokázat poučky ,,hlupákem”. Latinář se vždy díval zpod brýlí na okolní ,,svět”, a když se nadechnul, vždy hovořil o Donu Jufiterovi a Doně Venuši, jako by se jednalo o starých přátelích a sousedech. Profesor historie byl mladý a byl vždy mimořádně vyšňořený, předváděje vždy poslední módu. Francouštinář byl takový chudý človíček se skvrnami na manžetách, kterého však žádný student nebral vážně. Chemik měl zdravé vlasy a ďábelskou náladu. Servírka oděná do modrého, prošla blízko jejich stolu a oba přátelé toho využili, aby požádali o další skleničky s pitím, zatímco pokračovali v evokaci v dávných prostopášností. Santí si vzpomněl na den, kdy jeden asistent předváděl diapozitivy z oblasti umění. Chlapci pak využili zatemnění místnosti a vrhli se jeden po druhém na zem za pulty a když rozsvítil zpět světlo, v sále nebyl vidět ani jeden žák. Pablo se zas zmínil o dobrodružství s ještěrkou. Jeden žák přinesl do školy živou ješterku v lepenkové krabici s dírkami, aby ještěrka mohla dýchat. Z čista jasna najednou ještěrka zmizela a dokázala se tak dobře schovat, že ji žáci nedokázali najít. Teprve následující den, při hodině kreslení, zvíře bez pochyby unavené a možná znuděné, vylezlo ze svého úkrytu, roztáhlo nožičky a začalo šplhat po jedné noze profesora. Ten, když ještěrku spatřil, nadskočil tak vehementně, že srazil ze stojanu sochu Cervantese, která sloužila jako model. Cervantes se rozbil na kousky a celá třída zůstala ten den bez přestávky. S těmito vzpomínkami rychle ubíhal čas. Byla už jedna hodina po půlnoci, hosté se znatelně vytráceli z kavárky a servírky začaly už uklízet věci, aby se připravily na zavření podniku. Pablo a Santí zaplatili za značné množství skleniček, které vypili a s bujarou náladou vykročili na ulici. Déšť mezitím ustal, nebe bylo poseto hvězdami, ale byla i pořádná zima. Oba dva přátelé byli zaklenuti do sebe a začali hlasitě zpívat jednu píseň ze svých školních let. Text však nebyl vůbec poetický. Znělo to: ,,Moje vousy mají tři chlupy, tři chlupy mají moje vousy. Kdyby neměly tři chlupy, neměl bych vousy.” Ta píseň se mnohokrát opakovala a vždy ji doplnili nějakým vhodným a veselým slovem. Pablo i Santí sledávali onu píseň jako velice zábavnou, a tak zpívajíce, gestikulujíce a smějící se došli až na spodní část ulice. A tu z jedné postranní uličky se náhle vynořil strážník s káravým výrazem v obličeji. ,,Poslyšte, poslyšte,” napomínal je, ,,zdá se vám tato noční hodina vhodná pro vaše zpívání a hulákání na ulici?” Oba dva kamarádi se zastavili. Měli asi jednat spíše opatrně, mlčet a pokračovat v cestě, ale množství skleniček, které vypili, způsobilo opačný účinek. Oba se cítili uvolnění, šťastní a úplně neodpovědní. Vážný výraz obličeje strážníka jim připadal strašně komický. ,,Poslyš, skrčku,” zvolal Santí, ,,koukni se na toho týpka, nezdá se ti, že je podobný tomu našemu Dranqutinovi, profesorovi na tělocvik? ,,Ó, ano, ano,” odpověděl Pablo nadšeně. ,,Vypadají jako dvojčata, orangutan!” Pokračoval se smíchem. ,,Opravdový orangután! A ještě lépe, přímo jeskynní muž!” Obličej strážníka zbrunátněl rozhořčením, když slyšel, že ho nazývají orangutanem a jeskynním mužem. ,,Tedy orangutan, co?” Poznamenal zlostně. ,,Toto je urážka veřejného činitele. Buďte tak laskavi a doprovoďte mne na komisařství!” Zbytečně protestovali Pablo a Santí. Strážník je neoblomně vedl na nejbližší komisařství a tam je zavřel do jedné cely s tím, že musejí počkat až ráno přijde komisař. Byla to velmi nepohodlná a obtížná noc pro oba kamarády. Snažili se nějak uvelebit na tvrdých lavicích a usnout, ale nešlo to a navíc jim byla zima. Ve 4 hodiny ráno se otevřely dveře a do místnosti byl strčen nový vězeň. Byl to opilý tulák, který silně zapáchal po levném vínu a který nepřestával si falešně zpívat a bručet až do božího rána. V 8 hodin ráno otevřel jeden dozorce dveře a odvedl je do jedné kanceláře. Seděl tam za stolem jeden člověk s brýlemi a žádal po nich předložení osobních dokladů. Poté, co je prozkoumal, jim je zase vrátil a řekl jim, že mohou odejít domů. Dodal však, že očekává, že tato noc strávená v cele jim poslouží jako výstraha pro další dny. Jestliže by se opakovalo to, co minulé noci, důsledky jednání už by byly mnohem vážnější. Pablo a Santí vyslechli filifiku (varovnou řeč) s velkou pokorou. Byli unaveni, kruhy pod očima, neoholeni a hlavně už si přáli být doma, dát si pořádnou koupel a oholit se. Mrzuti vyšli z kanceláře a namířili si to ke dveřím na ulici, kde museli ustoupit stranou a nechat vejít jednoho pána, který si je začal zvědavě prohlížet. Pablovi připadala jeho tvář mlhavě známá, ale byl příliš zamyšlený na to, aby se tím nějak zabýval, když se musel loučit se svým přítelem a pak hledat taxi. když po nějaké chvíli později přišel do svého penziónu, hospodyně ho přivítala s němou výčitkou. Pablo byl vždy příkladný host a bylo neslýchané vidět ho přicházet do domu brzy ráno, neoholeného, s kravatou nakřivo a ve zmačkaném saku. Ten chudák, když zaznamenal ten pohled, téměř se neodvážil říci ,,dobrý den” a později se obrátil k telefonu, aby zavolal na PODNIK a sdělil jim svoji nepřítomnost kvůli nachlazení a omluvil se tak. Potom se zavřel ve své místnosti, zul se a uložil se do postele. Se zavřenýma očima si znovu promítal s duchu události předešlé noci, jak se potkal se Santím až k okamžiku, kdy opouštěli komisariát. A v onom okamžiku zděšen, si uvědomil, kde předtím viděl onoho pána, kterému se vyhýbal ve dveřích komisařství. Byl to bratr jednoho kolegy z práce a několikrát se s ním už setkal. Dokonce si vzpomněl, že v minulosti si byli oba představeni. Byl to povoláním - policista. Studený pot smáčel tělo ubohého Pabla. Teď je vše ztraceno. Je jen otázka času než bude svému bratru vyprávět okolnosti jejich zatčení a uvěznění. A jak se k tomu postaví? A co si pomyslí ostatní kolegové? On, jako vzorný úředník, bezvadný člověk a zadržen na celou noc na komisařství pro opilství a znevážení úřední osoby! Příští den, kdy mu nezbývalo nic jiného než se znovu dostavit do svého úřadu, vstoupil do podniku se sklopenou hlavou, oči měl zabodnuté do země a když potkal jednoho ze svých kolegů na chodbě, stěží se ho odvážil pozdravit. Ten ho však nicméně pozdravil velmi srdečně, neobvyklá věc, a dal mu při tom přátelský šťouchanec do zad. A to samé se mu přihodilo i s ostatními. Jeden na něj zamrkal očima s velkou sympatií, jiný ho nazval ,,filutou”, další mu nabídl doutník. Když nastal čas si vypít kávu, srdečně naléhali na něj, aby šel s nimi a Enrique Castro, mladý inženýr, ho pozval na jednu oslavu, kterou pořádá v neděli v jeho domě. Bylo tam asi 20 chlapců a děvčat, studený bufet, sangría a též gramofón s posledními nahrávkami moderní muziky. Pablo se též naučil tancovat některé nevídané tance, které ve svém životě nikdy netancoval, ,,kecal” a smál se s ostatními a za pět minut dvanáct se ocitl dokonce i uprostřed jedné skupiny posluchačů - zájemců a vyprávěl jim komické zážitky z noci svého zadržení. Od té doby byl úplně přijat a různá pozvání někam už mu nechyběla. Onen jedinečný a vlastně nevinný poklesek sejmul navždy z Pabla jeho odměřený a nadutý vzhled a stal se perfektním mladým mužem.
Překvapení
,,Charakter, postava, lidumil, ten člověk nemá obdoby!” Říkala vždy Doňa Asunción, když hovořila o svém manželovi. Avšak během 20 let manželství nedokázala Doňa Asunción napravit dva velké nedostatky, dvě velké vady D. Manuela. Jeho roztržitost a jeho přehnaná štědrost. Don Manuel ztrácel všechno. Rukavice, deštníky, někdy dokonce i aktovku. Zapomínal na schůzky i na objednávky. Také se málem přiotrávil, když pil terpentýnový olej místo vody nebo když si dal do kávy prášky proti hmyzu místo cukru. Naštěstí vždy u toho byla jeho žena a zachraňovala ho. Měl také chorobný sklon rozdávat komukoliv dárky. Příbuzným, přátelům, ale i pochybným známým lidem. Jestliže někdo pochválil barvu jeho kravaty nebo střih jeho saka, byl ochoten se svléknout a hned věci darovat tomu, kdo ho oslovil. Doňa Asunción se snažila stále chápat vady D. Manuela, že jsou sympatické a ne tak úplně důležité v porovnání s jinými manželi, ale přesto se mnohdy už unavila stálým hledáním po celém domě třeba kartáče na šaty, aby ho nakonec našla uvnitř lednice nebo když postrádala stříbrný popelník nebo porcelánovou figurku, aby se později dozvěděla, že to Don Manuel věnoval nějakému náhodnému návštěvníkovi. Jednoho dne při obědě, sdělil své ženě následující informaci: ,,Poslyš, Asunción, víš, že můj synovec Paguito první maturitní školní rok s vynikajícím prospěchem?” ,,Ach ano?” Řekla Doňa poněkud s obavami. ,,Dostal tři jedničky a dvě dvojky,” pokračoval Don Manuel. ,,Je to velmi chytrý a pilný chlapec. Chtěl bych mu jako ocenění dát nějaký pěkný dárek.” Když Dona Asunción slyšela ono fatální slovo “dárek”, snažila se to manželovi vymluvit připomínajíc mu mnoho plateb, které na ně čeká tento měsíc a též splátky za pračku, kterou si teprve nedávno koupili. Ale Don Manuel jí vůbec nevěnoval pozornost. ,,Nuže, nuže,” řekl si spíše pro sebe, ,, co bych mu mohl tak koupit? Krabici s pastelkami? Ne, to už má. Koníka z kartonu? To ne, už je příliš velký na koníka z kartonu. Už to mám! Jízdní kolo!” ,,Manueli!” Řekla zděšená Doňa Asunción, ,,to je přece hrozně drahé!” ,,Ale co, chlapec si to zaslouží, kromě toho jsou mimořádné letní slevy.” Nedalo se nic dělat. Zase byla jednou chudák Doňa Asunción poražena. Příští den, hned jak opustil Don Manuel svůj úřad v poledne, zamířil k nejlepšímu obchodu s koly ve městě a strávil nějaký čas prohlížením a porovnáváním jednotlivých modelů. Nakonec se rozhodl pro červený model s chromovými blatníky a prodavač ho ujistil, že tento model je ten nejlepší, co existuje na trhu. To kolo bylo ale také přirozené pěkně drahé. Don Manuel zaplatil a už ani neposlouchal prodavače, že je nabídka dopravit mu kolo až domů. Okamžitě převzal kolo a vyšel na ulici. Příbuzní Doma Manuela bydleli daleko, ale on se i přes svých 50 let nedal znepokojit, nasedl na kolo a razantně vyrazil kupředu, aniž by se staral o nástrahy v dopravě. Když jeden vzteklý automobilista zatroubil, ani si toho nevšímal, protože v jeho hlavě právě uzrával báječný plán, jak překvapit svého synovce. Rodiče chlapce žili v jednom starobylém domě. Byt měl dlouhou chodbičku na jejímž konci se nacházela jídelna. Soudě podle času, měla by rodina právě být u oběda, když on přijede na kole. Proto jeho plán byl zazvonit zazvonit u dveří, požádat služebnou aby mu otevřela a nic neřekla svým pánům a on pojede na kole chodbou až k jídelně, kam pak vítězoslavně vjede. Don Manuel se natolik rozptyloval v myšlenkách na překvapení svých příbuzných a radost Paquita, že přehlédl červené světlo na semaforu a jen tak tak ho nepřejel kamion. Řidič mu pořádně a dlouho vynadal. Nakonec dojel Don Manuel před dům, slezl z kola, vzal ho opatrně pod paži a vystoupal s ním, nikoli lehce, po schodech až k bytu. Poté kolo postavil na zem a s pocitem úlevy zazvonil u dveří.
Přišla mu otevřít jedna mladá dívka v bílé zástěře, kterou Don Manuel velmi žoviálně pozdravil. ,,Dobré odpoledne, dobré odpoledne! Pst, nic svým pánům neříkejte, prosím! Chci je totiž překvapit!” ,,Ale…” snažila se něco namítat ta dívka. Don Manuel ji ale hned přerušil. ,,No ano, vy mne neznáte. Vy jste ta nová, že?” ,,Ano pane,” řekla dívka. ,,A jak se jmenujete?” ,,Manuela.” ,,A já jsem Manuel! Jaká to náhoda, Manuelo. Panstvo teď právě obědvá, že?” ,,Ano, ale…” ,,Dobře, tak já tam jedu!” Don Manuel nasedl na kolo, aniž by bral v úvahu nesouhlas služebné, vesele zazvonil na zvonek od kola a namířil si to chodbičkou až k jídelně. Tak, jak si to i představoval, dveře jídelny byly otevřené a rodina seděla u stolu. ,,Tady přijíždí Manuel Rodriguez! Nejlepší cyklista z celého Madridu!” Křičel nadšeně, když přejížděl práh místnosti. Ale náhle se zastavil, jako kdyby ho zasáhl blesk. Pan, paní a dvě děti, úplně neznámé postavy, ho pozorovaly překvapeně a s rozšířenýma očima. Paní s otevřenými ústy nedokázala zadržet hysterický výkřik, když viděla blázna na kole, který vpadnul do jejich domu. Don Manuel si totiž spletl poschodí!
Umění prodávat
Jmenuji se Carolina Regado, ale užívám obchodní jméno - Carole Regal. Zní to elegantněji, není-li pravda? Pro mne je to velmi důležité, protože mám malý módní obchůdek, tedy butik. Jak tomu dnes všichni říkají. Prodávám obleky, šaty, kabelky, rukavice, kapesníky, bižuterii a spoustu drobností, které se líbí ženám a které jdou na odbyt. Po celé období objednávám poslední modely ve velkých obchodních domech módního zaměření. Je to mnohem těžší, než se na první pohled může zdát, neboť ve všech těch odchodech jsou také přemrštěné modely, a to jak v barvě, tak i ve střihu a ty se špatně prodávají. Je třeba pak přesvědčovat klientky ke koupi, přestože v opačném případě rychle vyjdou z módy a pak nezbývá, než je zlikvidovat. Se vší skromností musím říct, že jsem dobrá prodavačka, ale v takových případech prodělávám.
Budu vám vyprávět příklad a příběh, který se mi stal před několika dny. Poté, co jsem se najedla, byl obchod ještě prázdný. To byl vždy čas, kdy nešly obchody. To se však tenkrát otevřely dveře a vstoupila postarší odbarvená blondýna, dosti při těle, zmalovaná, s takovým tím ratlíkem v náručí, následována pánem nevýrazného vzhledu. Pospíšila jsem si vyjít jí vstříc. Paní mne pozdravila a obrátila se na svého doprovázejícího. Vložila mu psíka do náruče a oslovila ho autoritativně, aby si sedl na židli. ,,Ernesto, vezmi si psa a posaď se tady.” ,,Dobře, má drahá,” odpověděl tiše a posadil se na určené místo. Využila jsem příležitost, abych vyslovila pochvalný komentář na psíka, i když se jednalo o hafíka velmi nesympatického vzhledu. Ale pochválit paničkám psy nebo jejich děti, většinou přináší obchodní úspěch. A tak jsem prohlásila: ,,Jak hezounký pejsek to je! Jak se jmenuje?” ,,Cuqui,” řekla velmi spokojeně ta paní. ,,Je velmi chytrý, víte?” Natáhla jsem ruku, abych psa pohladila, ale on mě pohlédl tak nevraživě, že jsem ji zase opatrně odtáhla zpět. Pak jsem se té paní zeptala, co je důvodem její návštěvy. ,,Nějaké koktejlové šaty,” řekla a dodala: ,,Něco…nevím…moderního, elegantního, originálního…” Vzala jsem jedny překrásné šaty červené barvy s krajkovou sukní a našitými flitry, ale jí se to moc nezdálo. Také nevěnovala příliš pozornosti jedněm elegantním šatům s modrým vzorem ani dalším z přírodního hedvábí v krémové barvě, překrásný model. ,,Ne, podívejte se,” Řekla mi nakonec. ,,Toto není to, co já chci. Tyto šaty jsou pěkné, neříkám, že ne, ale já potřebuji něco jiného, něco neobvyklého, něco osobitého, já jsem velmi silná osobnost, není-liž pravda, Eduardo?” zakončila a obrátila se na trpělivého pána, který se psem v náručí vždy vřele přitakával. ,,Něco neobvyklého, eh?” řekla jsem si sama pro sebe.” ,,Tak tady teď něco uvidíš!” S tím nejmilejším úsměvem jsem ji ujistila, že jí mohu vyhovět a s omluvou jsem na okamžik odešla do zadní části obchůdku. Měla jsem tam jedny šaty již z dřívější sezóny, které se mi nepodařilo prodat. Byly barvy zelené, zářivého hedvábí, pošité několika oranžovými mašlemi na ramenou a na sukni byla skvělá velká umělá květina stejné barvy. Delikátně jsem šaty přeložila přes ruku, jakoby to byl nějaký skvost a vrátila jsem se zpět k mé klientce. ,,Paní,” řekla jsem ji slavnostně. ,,Ukáži vám mimořádný model. Rezervovala jsem ho pro jednu zákaznici, která slíbila, že mi dá do zítřka odpověď. Ale protože si myslím, že toto je právě to, co si přejete, a já mám zájem vám posloužit, poruším pro jednou své slovo. Podívejte se,” dodala jsem a přitom rozložila šaty očekávajíc, že budou asi po dlouhém skladování pomačkané. ,,Tak co, nezdají se vám opravdu originální?” Zatím, co jsem hovořila a zároveň paní pozorovala, abych vytušila její reakci a nakonec jsem vydechla s úlevou, když jsem viděla, jak se rozzářil její obličej při pohledu na model. ,,Má milá Carole!” Vykřikla. Asi viděla mé jméno na dveřích obchodu, přesto že já jsem ji předtím neviděla. ,,To je to, co jsem chtěla. Nakonec jste mi přinesla něco originálního. Není-liž pravda, Ernesto?” Dodala a obrátila se na mlčenlivou postavu svého průvodce, který konečně otevřel ústa, aby vyřkl tu největší pravdu svého života. “Nikdy jsem takové šaty neviděl!” Vzhledem k vytvořenému příznivému dojmu, jsem navrhla klientce, aby šla do převlékací kabinky, což ona rychle akceptovala. Když už tam byla, očekávala jsem určité rozčilení při pomyšlení, jak to dopadne se svlékáním svých šatů, aby si oblékla ty nové. Pochybovala jsem totiž, že se do těch nových vejde, přestože jak už jsem řekla, byla dosti při těle. Nakonec, když byla hotová, viděla jsem s úlevou, že ačkoliv jsou jí poněkud těsné přes prsa a přes boky, docela jí padnou. No ale ty šaty byly děsné a ta dobrá paní v nich vypadala jako obrovský hlávkový salát, na kterém vykvetly oranžové květy. Nicméně obraz, který se odrážel v zrcadle, nezapůsobil nelibě, protože vyšla velmi spokojená z kabinky, aby ji mohl Ernesto obdivovat. To, co se událo potom, mi už nikdy nezmizí z paměti. Cuqui, který po celou tu dobu klidně ležel na svém páníčkovi, náhle skočil na zem a začal vztekle štěkat na svoji paničku a demonstroval tak každým štěknutím svoji nelibost. Ernesto hleděl na psa, aniž by věděl, co dělat. Snažila jsem se ho uklidnit, ovšem s největší radostí bych ho pořádně nakopla, ale nepovedlo se mi to. Uprostřed toho zmatku jsem viděla stín, který padl do tváře mé klientky. ,,Cuqui-mu se nelíbí ty šaty,” řekla smutně. Marně jsem se snažila ji přesvědčit, že by názor psa neměla brát vážně, obzvlášť pokud jde o módu a že ty šaty ji padnou skvěle a ostatní ji budou závidět. Poněkud se svěšenou hlavou se vrátila do kabinky, převlékla se a rozloučila se, říkajíc, že si to myslela. A proto mně byl Cuqui už od samého počátku krajně nesympatický. Jeho inteligence mi pokazila nejlepší obchod mého života.
Důležitý nákup
Eukalia: (Vstupuje do obchodu s látkami) „Dobrý den.“
Prodavačka: „Dobrý den, paní! Čím vám mohu posloužit?“
Eukalia: „Ráda bych nějakou hedvábnou látku ve starorůžové barvě.“
Prodavačka: „Dobře,paní.” (pokládá jeden kus na pult) ,,Tady je hedvábná látka, pekná a v bezvadné kvalitě.”
Eukalia: „Ano…Nevím…není to přesně to, co chci. Kolik to stojí?”
Prodavačka: „Je to velmi dobrá cena, 60 pesos za jeden metr.”
Eukalia: „Hm…máte tu něco jiného?”
Prodavačka: „Ano paní.” (vytahuje na pult další kus) ,,tato látka je velmi fllexibilní a hodně hebká. Jeden metr stojí 85 pesos. A ještě vám mohu nabídnout tuto další, barva je sytější.”
Eukalia: „Ale žádná z těchto látek mě nezaujala. Mám takovou představu…vlastně nevím…a hele! Můžete mi ukázat tento kus?”
Prodavačka: „Který paní?”
Eukalia: (ukazuje na regál) ,,Tamten, nahoře vpravo”
Prodavačka: „To je ale bafist, jemná bavlněná tkanina.”
Eukalia: „Bafist se mi také zvlášť nelíbí. Ale podívám se, můžete mi ho ukázat?”
Prodavačka: (už trochu rozmrzelá) ,,Ano Paní…..” (vylézá nahoru po štaflích a sundává jeden štos) ,,Tady to máte. Je to bafist švýcarské výroby, velmi dobrý. Jeden metr stojí 120 pesos.”
Eukalia: ,,Ano, to je dobré..”
Conchita: (vchází do prodejny) „Eukalia, jsi to ty? Jaké to překvapení!“
Eklalia: „Conchito! To je prima, že tě zase vidím! Už je to stovky let, co jsem tě neviděla!“
Conchita: „To je pravda. Je to jen několik dní, co jsem se na tebe ptala na návštěvě u Castrů. Večeřeli jsme spolu, víš?”
Eukalia: „My jsme tam také u nich byli před nedávnem. Luisa je moc sympatická, že?“
Conchita: „Ano, to je, velice sympatická.“
Prodavačka: „Ehm, ehm...“
Conchita: ,,Její manžel naopak, každným dnem se mi líbí méně a méně. Slyšela jsem, že….”
Prodavačka: (netrpělivě) ,,Paní, kdybyste byla tak laskavá…v obchodě je již mnoho lidí a…”
Eukalia: ,,Ach ano, promiňte, Conchito, právě kupuji nějakou růžovou látku, jak se ti líbí tato?”
Conchita: ,,Ukaž! Barva není špatná, ale jakost se mi moc nelíbí. Bude se asi dost mačkat.”
Eukalia: ,,Mně se to taky tak jeví..”
Conchita: ,,Já bych ti doporučila tuhletu.”
Eukalia: ,,Ano, máš pravdu, ta je nejhezčí ze všech.”
Prodavačka: ,,Ale paní, to je ta první, co jsem vám ukazovala…”
Eukalia: ,,To máte pravdu!”
Prodavačka: ,,Tak dobře, kolik metrů si budete přát?”
Eukalia: ,,Metrů? Ne, to ne, já budu potřebovat pouze 20 centimetrů.”
Prodavačka: ,,20 centimetrů?”
Eukalia: ,,Ano, je to jen na obleček pro panenku. Conchito víš, já budu mít obleček pro panenku své dcerky!”
Strašidla a zloději
Luciano byl hlídač na jednom statku nedaleko od Madridu. Felisa, jeho žena, bydlela s ním v jednom domečku v blízkosti velkého domu, tedy panského domu, který byl skoro vždy prázdný, protože majitelé bydleli ve městě, a tak jezdili na statek jen v létě nebo na víkend, když bylo slušné počasí. Luciano se svou flintou zavěšenou na řemeni přes rameno každý den vycházel coby lesník a procházek celým statkem, aby eventuelně zabránil pytlákům ve vniknutí, zejména pak pytlákům, kteří lovili ryby bez povolení. Dával rovněž pozor na čeledníky a zemědělské dělníky v době žní a vzal si na starost vyplácení denní mzdy. Felisa měla na starost péči o dům majitelů, který udržovala v čistotě a pořádku, aby byl vždy připraven i na nečekaný příjezd majitelů. Byla tak pyšná na svěřenou péči o dům, že se o něj starala, jako by byl její vlastní. Leštila nábytek, leštila kliky u dveří, rovnala v šatníku spodní prádlo a vkládala větvičky levandule do prostěradel, aby je provoněly. Největší potěšení měla, když mohla ukazovat velký dům svým příbuzným z vesnice, kteří ji navštěvovali. Starobylý a velmi cenný nábytek, porcelán, stříbro, skleněné - křišťálové zboží, jakož i drahocenné koberce, to vše ukazovalo na bohatství majitelů a zároveň dodávalo Felise hodnověrnost spolehlivé osoby. Ve skutečnosti Felisa považovala dům za jakýsi druh muzea a téměř vždy litovala, když se majitelé vraceli se svými hosty a jejich dětmi, které pobíhaly po celém domě a dělaly ,,perfektní nepořádek” všude tam, kde ona pořádek pečlivě udržovala. Pro Luciena a Felisu ubíhaly dny velmi rychle. Oba měli vždy plné ruce práce a navíc Felisa kromě péče o dům majitelů, se musela starat i o svůj vlastní. Měla slepice, jednoho vepříka, kterého vykrmovala několik let, než došlo k zabíjačce a stěží se mohla na chvíli posadit a odpočinout si při celodenní práci od rozbřesku až do setmění. Nicméně když se setmělo, Felisa pociťovala někdy samotu, ve které žili, zvláště pak při dlouhých zimním večerech. Nejbližší obec se nalézala ve vzdálenosti dobrých 4 kilometrů a domy nájemníků a zahradníků, kteří pracovali na statku, byly rovněž velmi daleko. Felisa se zabývala šitím a přitom poslouchala rádio. To, co se jí nejvíce zamlouvalo, byly seriály a sledovala s vášnivým zájemem různé vysílací stanice, že i její manžel nechápal, jak mohla udržovat v paměti tolik historek najednou. Bohužel tolik seriálů, které poslouchala v rádiu byly mnohé mysteriózní nebo kriminální povahy, takže vydráždily její představivost takovým způsobem, že zvláště v poslední době se na ní projevovaly příznaky téměř nenormálního strachu. Každý večer, ještě než šla spát, nutila svého muže, aby šel posunout závoru ve dveřích, uzavřít pevně okenice a projít všechny prostory a místnosti celého domu a ujistit se tak, že se nikdo nikde neschoval, třeba ve skříních nebo pod postelemi. Luciano shledával toto opatření směšným, ale podrobil se přání své ženy, aby se vyhnul dalším diskusím. Jedné zimní noci, Když už Luciano velmi klidně spal, asi ve dvě hodiny, náhle s ním docela prudce zatřásla jeho žena. ,,Luciano! Luciano! Poslouchej!” ,,Eh? Co chceš?” Ptal se chudák manžel protíraje si oči. ,,Luciano, někdo je v domě! Nějaký zloděj a nebo někdo horší! Ajajaj, Svatá panno! Ajajaj, Svatý a požehnaný Josefe!” ,,Neříkej hlouposti,” odpověděl Luciano a už se úplně probudil. ,,Jak by se mohl někdo dostat do domu?” ,,Poslouchej! Poslouchej!” Opakovala Felisa. Luciano poslouchal a skutečně slyšel nějaký podivný hluk uvnitř jedné místnosti, jako by někdo procházel ve tmě a zakopával tlumeně o nábytek. Luciano, který měl pro strach uděláno a nebyl žádný zbabělec, se rozhodl sestoupit a zjistit, co se děje. ,,Dobrá, dobrá. Hlavně zmlkni,” řekl své ženě rozhodně, která nepřestávala bědovat a vzývat všechny svaté, co jsou v kalendáři. ,,Uvidím, co se děje.” ,,Ne, nenechávej mě tu o samotě!” ,,Tak pokud nechceš být sama, tak pojď tedy se mnou,” odpověděl Luciano. Felisa, když viděla, že není jiná možnost, vyskočila z postele, přehodila si župan přes noční košili a odhodlala se následovat svého manžela. Luciano si vzal ručnici, kterou vždy nechával opřenou v rohu místnosti, otevřel dveře a vyklonil se nad schodištěm. Uvnitř jedné z místností panovala úplná tma, ale neustále byly slyšet podivné údery. ,,Zdá se, že hluk pochází z jídelny,” řekl hlídač. ,,Pojď se mnou a nemluv.” ,,Panenko Maria, zachraň nás!” Šeptala Felisa. ,,Pšt!” Zahrozil Luciano a začal scházet po špičkách ze schodů následovám těsně svojí otřesenou manželkou. Když přišli až k jídelně, vrazil prudce do dveří, rozsvítil a zakřičel: ,,Ruce vzhůru nebo střelím!” Na tuto výzvu však nikdo neodpověděl, Luciano se tedy porozhlédl kolem dokola a viděl, že v jídelně nikdo není. Dveře, které spojovaly jídelnu s kuchyní byly však pootevřené, a tak tam Luciano rychle zamířil s tím, že tam polapí zloděje. Avšak kuchyně byla rovněž opuštěná. ,,Vidíš? Nikdo tu není,” řekl s úlevou. ,,Ale vždyť já jsem slyšela nějaký hluk!” Odpověděla Felisa. ,,A ty jsi to také slyšel, Luciano!” ,,Ano, to je pravda.” Zatímco spolu hovořili, hluk se opět ozval a to hodně zblízka. Byl to tlumený a jakoby kovový zvuk. Tentokrát byl navíc provázen nějakým nářkem, který se nezdál být nějakým lidském projevem. Když to uslyšela chudák Felisa, ztratila úplně hlavu. ,,Luciano,” zašeptala, ,,to není žádný zloděj! To je nějaký duch… strašidlo! Pane bože, měj s námi slitování!” Luciano též začal cítit, jak mu vstávají vlasy na hlavě, ale nakonec přece jen převážil jeho správný cit vesničana. ,,Duchové! Strašidla! Hlouposti! To by nám tak ještě scházelo! Ten hluk přichází ze spíže a hned se tam zajdu podívat, co se děje.” Spíž byla příliš malá a zároveň plná různého nádobí, hrnců a nepotřebných věcí, takže by se mohl člověk docela snadno v tom schovat. Luciano tedy otevřel dveře, a první co slyšel, bylo slabé zamňoukání. Rozsvítil, obrátil zrak k podlaze a konečně odhalil původ podivných nočních zvuků. Kocour, který byl mimochodem velmi mlsný, se snažil vypít zbytek mléka, který Felisa uschovávala v jednom džbánku. Strčil hlavu do džbánku, ale potom ji nemohl dostat zpátky, a tak se potácel sem tam naslepo s hlavou ve džbánu a přitom narážel do okolních předmětů, které měl v cestě. Uvěznění toho zvířete bylo tak komické, že se Luciano neudržel a vypukl v ohromný smích. ,,Feliso! Podívej se na tvoje strašidlo!” Zakřičel. Uklidněná smíchem svého muže se Felisa odvážila přiblížit a když viděla kocoura v této pozici, cítila se tak zesměšněná, že aby zakryla své rozpaky, klekla si na podlahu a začala osvobozovat ubohé zvíře z jeho improvizovaného klobouku. ,,Zloději! Strašila! Duchové!” Křičel Luciano opřen o svoji pušku, stále nepřestávaje se smát. ,,Ach ty ženy, ach ty ženy!”
V zelinářství
Doňa Amparo (vstupuje do obchodu): ,,Dobrý den, paní ENCARNO.”
Paní Encarna: ,,Dobrý den, paní AMPARO. Dnes jste si přivstala na nákup, že?”
Doňa Amparo: ,,Ano, vstávala jsem velmi brzy, protože jak víte, čas běží, blíží se hodina oběda a nic není připraveno.”
P. Encarna: ,,Ano, ano, to je pravda.”
Doňa Amparo: ,,A potom, ti muži, vždyť víte, oni mají málo trpělivosti. Ani si nevšimnou toho množství práce, kterou musí taková hospodyně vykonat.”
P. Encarna: ,,Co to povídáte, paní Amparo, Acislo, můj nebožtík, ať odpočívá v pokoji, byl moc dobrý, měl už takovou povahu, že no, no..”
Doňa Amparo: ,,Nešťastná paní Encarno!”
(Během této konverzace přišli do obchodu další kupující)
P. Encarna: Dobře, paní Amparo, a čím Vám dnes posloužím?”
Doňa Amparo: ,,Tedy, no nevím… Trochu se porozhlédnu… Jsou křehké tyto zelené lusky?”
P. Encarna: ,,Ano paní, jsou křehoučké, uvaříte je za 10 minut.”
Doňa Amparo: ,,Pokud by nebyly křehké, moje dcera Rosita, ta malá, víte? By je nechtěla. Je hodně vybíravá!”
P. Encarna: Ano, tito mladí dnes jsou velmi vybíraví. Když já jsem byla mladá, tak to, co mně dali a když jsem se upejpala, moje matka mne poslala bez večeře do postele.”
Doňa Amparo: ,,Jojo, dříve se vychovávaly děti lépe. Teď jsme, my rodiče, příliš mírní na ně.”
P. Encarna : ,,A potom se děje, to, co se děje. Dobrá, kolik Vám mám dát těch fazolí?”
Doňa Amparo: ,,Hm… Dvě kila.”
P. Encarna (zatím váží fazole): No a co to Vaše revma?”
Doňa Amparo: ,,Pořád stejné. Mám hrozné bolesti a prožívám mnoho bezesných nocí. Druhý den pak jdu k lékaři a ten mi předepíše více prášků. Prášky, pořád prášky a já si říkám, k čemu to slouží…”
P. Encarna: ,,Ano, čím více člověk bere léků, tím je to horší. Můj chudák nebožtík, nechť odpočívá v pokoji…”
Pán (zasahuje): ,,Poslyšte, nezdá se Vám, že té konverzace bylo už dost? Už čtvrt hodiny tady marně čekám a ostatní zákazníci také.”
Doňa Amparo: ,,Jaký to nezdvořák! Musí přece vědět, že jsem ještě neskončila. Potřebuju kilo pomerančů, dvě hrušky, hlávkový salát, mrkev a kilo cibule.”
P. Encarna: ,,Nemám více než dvě ruce a dvě nohy a nemohu obsloužit najednou všechny lidi. Jaká to drzost! Měl byste mít, pane, více trpělivosti! Ani kdyby Vám měl ujet vlak!”
Výprodej
Když se Don FIlipe probudil, spatřil svoji ženu, Doňu Matildu již oblečenou, upravenou a připravenou vyjít už na ulici. Jindy obvykle odcházela až před polednem, poté, co vykonala nutné práce v domě. D. Filipe se nestačil tentokrát divit. ,,Kampak tak časně zrána?” ,,Na výprodej zbytků! Dnes začíná výprodej v obchodním domě Fernandez. Doňa Luisa, jejíž neteř tam pracuje jako prodavačka, mně říkala, že tam bude báječný příležitostný nákup.” ,,Hm, ale mně tyto příležitostné výprodeje připadají jako pěkný podvod.” ,,Nic takového! Uvidíš, však uvidíš, jaké krásné a levné věci nakoupím! Jo a Sarita ti udělá snídani, ano? Jídlo jsem nechala připravené. Asi se vrátím poněkud později. Ahoj!” Doňa Matilda vyšla z domu, po chvíli nastoupila do metra, koupila si jízdenku a pokoušela se vmáčknout do plně obsazeného vagonu. Po několika minutách, úplně zpresovaná ostatními cestujícími a téměř bez dechu, se jí podařilo vystoupit a zamířila rychlým krokem do obchodního domu Fernandez. Ačkoliv Doňa Matilde vstávala časně, mnoho jiných žen vstávalo ještě časněji. Před hromadami spodního prádla a na pultech, kde vystavovali utěrky na nádobí, kde byly tisíce dalších věcí, tak před nimi se houfovaly klientky, přehrabovaly se ve zboží, který kus je lepší, a zaplavovaly otázkami ubohé prodavačky, které takřka bez dechu ano nevěděly, koho dříve obsloužit. Přes to nebo právě proto se výprodej stával kasovním úspěchem. bylo by úplně zbytečné dále popisovat bravurní kousek, který vykonala Doňa Matilde onoho rána. Stačilo by pouze říci, že se jí podařilo probojovat se do první řady kupujících žen, vyhádala si ostré slovní bitbě požadovaný výrobek a že po několika hodinách vyčerpávajícího boje s ostatními zákaznicemi, se jí podařilo opustit obchodní dům obtěžkána balíky i balíčky, ale úplně spokojena uskutečněným nákupem. Když se vrátila domů, bylo již poledne a čas k obědu. Její manžel se už vrátil z úřadu a její děti, Sarita a Javier, poslouchaly nějakou hudbu z rádia očekávajíce výzvu, aby zasedly ke stolu. ,,Nazdar!” Doňa Matilde pozdravila, když vešla. ,,Už na mě čekáte? V obchoďáku bylo tolik lidí! Neuvěřitelné! Hrůza!” Velmi spokojená položila svůj náklad balíků do křesla. Manžel i děti přistoupili plně zvědavi blíže. ,,Dobrá tedy a co jsi nakoupila?” Zeptal se D. Felipe. ,,Ach, musela jsem moc zabojovat a využila jsem neuvěřitelně výhodné příležitosti ke koupi. Uvidíte! Nesu věci pro všechny. Javiere, pohleď, to je pro tebe. Je to pyžamo, nádherné a levné! Tady je!” Doňa Matilde rozbalila první balík a ukázala svému synovi pyžamo. Když to Javier viděl, ušklíbl se. ,,Ale mami! Tyhle červené, zelené a žluté proužky jsou hrozné!” ,,Ach co, hlouposti! V posteli si tě nikdo nebude prohlížet. Kromě toho, ty proužky nejsou špatné, snad trochu odvážné, ale to jistě nebude vadit.” Javier pokrčil rameny a v duchu si sliboval, že uloží pyžamo do bedny ve skříni a nikdy ho nevyndá. Doňa Matilde popadla další balík. ,,To je pro tebe, Felipe. Koupila jsem Ti několik párů ponožek, které tolik potřebuješ. Podívej se na ně, jsou moc pěkné!” ,,Ale Matildo,” vykřikl nešťatný manžel, když je uviděl, ,,tyto ponožky jsou přece moc velké! Já mám totiž číslo 10!” ,,Ano, jasně, já vím, ale číslo 10 už nezbylo a tyto byly tak levné, že jsem si myslela, že i když jsou Ti velké, můžeš si je ve špičce nohy ohnout.” D. Felipovi nezbylo nic jiného, než se podřídit. Potom přišla řada na Saritu. ,,To nejkrásnější, co jsem koupila, je pro tebe, Sarito. Je to blůzka z čistého hedvábí.” Saritě zajiskřily oči, když to slyšela a usmívajíc se začala rozbalovat svůj balíček. Hned ji ale přešel úsměv, když viděla onu blůzku. ,,Hm, mami… ta oranžová barva, ta není vůbec módní, víš… a potom, když si obléknu tu moji zelenou sukni, tak obě barvy vůbec nejdou k sobě…” ,,Ale co, na tom nesejde, můžeš si k tomu koupit jinou sukni,” řekla matka, aniž by se zarazila. Doňa Matilde pokračovala v otevírání balíčků ukazujíc svůj nákup, aniž by si povšimla protáhlých obličejů svého muže i dětí, kteří se každým okamžikem tvářili méně a méně nadšeně. Stále ještě naplněna vzrušením z triumfu nad svými protivnicemi, obklopena příliš velkými ponožkami, křiklavým pyžamem, vybledlým svetrem a spodním prádlem podivné kvality, šťastně prohlásila: ,,byla to výhodná příležitost, výhodná příležitost, výhodná příležitost!”
Comments